Tak jsem tu opět, abych napsala něco k mému pobytu v nemocnici. Ne, nebudu zase naříkat, ale přepisuji zde pouze mé „rýmovačky“, které mě napadaly, když jsem byla sama na pokoji a to bylo asi polovina pobytu. Předem podotýkám, že to neumím ani jako Jiří Žáček nebo Jarek Nohavica, ale je to od srdíčka.
1. POBYT V NEMOCNICI
Tak mě nemoc dostala,
v nemocnici jsem ulehla.
Předtím to různé pocity byly,
dobré i špatné zvěsti se mísily.
Tady potkám různé lidi,
i ty, které se hned tak nevidí.
Ta, která za všechny byla,
se u mne na pokoji zabydlila.
Hodně starší, pravda, byla,
skleróza s ní pěkně cvičila.
Ptala se na vše pořád dokola
a svůj život kolikrát denně vykládala.
V noci buďto hezky nahlas chrápala
nebo po příchodu z WC se ve věcech hrabala,
potmě se potom učesala
a zase si do postele lehala.
Ostatní „pacošky“ byly fit na hlavu,
tak jsme měly normální zábavu.
Každá svoji bolest měla,
různou bolest, duše i těla.
Ale od toho jsme přece tady,
aby si s námi věděli rady.
Dokonce jsem tu štěstí měla,
s jednou paní si tak rozuměla,
že „jako“ adopci jsme spolu měly
a spolu se radily a svěřovaly.
Lékařka, lékaři, i primář sám,
jsou hodní, šikovní a pomáhají nám.
A sestřičky? To zlatíčka jsou,
s úsměvem na tváři nás obsluhujou.
Všechny ihned a bez zaváhání
rády nám splní každé přání.
Dokonce i jídlo je tu jedlé,
no to jsem z toho celá vedle.
Po tom všem, jak zdravotnictví pláče,
mění stále na „šachovnici hráče“,
jsem byla překvapena mile.
OPRAVDU BEZ CHYBY JE MOSTECKÁ ORTOPEDIE.
2. PŘED (P) OPRAVOU
Tak už jedu, už mě vezou –
vzhůru k bezbolesti.
Doufám, že mi nepolezou
z těla všechny kosti.
Pod narkózou mi budou rozcvičovat
tu mou ruku bolavou.
Snad se pak budu radovat,
že mám levou jako pravou.
Bolest je věc pomíjivá,
to už teď raduji se,
tak jen naděje mi zbývá
na obě zdravé ruce.
Tak a teď už soustředím se
na to, co bude dále.
To už brzo uvidí se
po výkonu na sále.
…. POTÉ…
Přivezli mě zase zpátky,
zákrok to byl jenom krátký,
ruka bolí jako čert
a vůbec to není žert.
Věřím, že zas bude dobře
a budu svět vidět modře,
už se těším velice,
ale domů nejvíce.
Teď mám ale hodně strachu,
jak kdybych klečela na hrachu,
také mám velké obavy
s rukou cvičit – to se ví.
Už dopředu mě to děsí,
třeba aspoň kousek štěstí
při rehabilitaci budu mít,
ale musím vydržet.
Odpusťte mi, dámy, páni,
mé nedokonalé veršování.
Hlava se mi ještě motá,
ale vzhůru do života.
No, tady je vidět, že moje nálady se střídaly asi tak, jako moje rýmy, jednou tak a podruhé zase onak. Ještě jsem stačila napsat tři „básničky“ pro mé „nové přítelkyně“. Nemohla jsem jinak. Po zjištění (proflákla to sestra, která mě viděla psát), že jsem něco napsala, to chtěly nejen ode mne přednést, ale měla jsem to i s potleskem. No řekněte, nenapsali byste takovým posluchačům také osobní básničku na památku?