Tak si myslím, že bych měla něco napsat o své rodině, tak jak ji vidím nebo vnímám já. A protože to všechno začalo maminkou (logicky), tak začnu s ní.
Moje maminka se narodila 2 roky po skončení 1. světové války. Byla nejmladší ze šesti sourozenců a její tatínek prý uměl peníze vydělat, ale také většinu propít. To, co mi vyprávěla ona i její sourozenci bylo někdy opravdu dost kruté, o bídě nemluvě. Její maminka, tedy moje babička, zemřela ve svých 60. letech, já jsem chodila do 1. třídy a ještě si ji pořád pamatuji. Jako dospělí, rodiče už 2 dětí, také zemřeli její dva sourozenci. Sestra ve 33. letech při druhém porodu a její bratr tragicky zahynul také už v době, kdy měl dvě děti, jel na kole a přejelo ho auto. Byla jsem v té době ještě docela malá, ani jsem nechodila do školy, ale stále ho vidím před sebou celého potlučeného ležet v rakvi. Od té doby jsem se už nikdy na nikoho po jeho smrti nešla podívat, dokonce ne ani na moji maličkou dcerku. Lépe je si je zachovat v paměti z lepší doby.
Tedy moje maminka se vyučila švadlenou, v té době to ani nešlo jít studovat, nebyly na to finance, i když maminka byla pilná školačka. Když se učila, tak při tom poznala mého tatínka, který pracoval vedle ve fotoateliéru jako fotograf. Taky vyučený a opravdu byl moc šikovný. Tak se poznali, když bylo mamince 17 let a když jí bylo 20, tak se brali. Museli. Byla jsem na cestě já. Takže moje maminka měla v životě opravdu jen JEDNOHO MUŽE. To je opravdu téměř rarita. Také jsem si myslela, že to tak budu mít, ale osud mi to nedopřál. Vzala jsem si sice toho prvního, ale rozhodně nebyl poslední.
Tak tedy moje maminka měla ve svých 21 letech mně, o 4 roky později sestru a ještě po dalších 10 letech mého bratra. Vzhledem k tomu, že já se v 21 letech odstěhovala z mé rodné Moravy sem, do Litvínova, měla jsem to k mamince opravdu „trochu z ruky“. Moje maminka si brávala vždy na prázdnimy moje děti a dítě mé sestry, tedy mívala tam 3 najednou. Děti vzpomínají moc rády a já maminku dodnes obdivuji, jak to dokázala zvládnout a jeden čas dokonce sama, když byl tatínek po infarktu v nemocnici.
Vždycky dokázala uvařit každému dle chuti, třeba 3 jídla najednou, taky ty naše děti dokázaly „spořádat“ plech buchet za odpoledne, tak se druhý den peklo znovu. I když jsem byla tak daleko, vždy, když jsem ji potřebovala, byla tu pro mne. I přes tu dálku pomáhala vždy, když jsem to potřebovala, později i mladším sourozencům nejen s dětmi. Sami měli doma málo peněz, ale vždy ještě zbylo na toho potřebnějšího, což byly v tomto případě vždy její děti, později vnoučátka. Nepamatuji se, že by na nás nebo dokonce moje děti někdy jen zvýšila hlas, natož uhodila. Vždy byla ochotná pomoci i cizím lidem, rozdala by se a její krédo je, že chce, aby na ni lidé vzpomínali v dobrém až tu jednou nebude.
Když jí bylo necelých 62 roků, zemřel tatínek. Ani se nemohli rozloučit, byli totiž v nemocnici každý za sebe a každý jinde. Nepamatuji si, že by se nějak hádali, to bylo jen opravdu vzácně, když se něco dělo, ale hlavně na sebe nebyli nikdy vulgární a taky se u nás nemluvilo sprostě. To už je dnes také vzácnost, ale je jiná doba, jiné vztahy.
Dnes bydlí maminka u mého bratra, kam jí přestěhovali léta zapuštěné kořeny z Moravy na Plzeňsko. Dlouho si nemohla zvyknout a moc plakala. Ale už je to 7. rok, už si zvykla, ale trápí jí nemoci, jak se říká dnes, přiměřeně k věku. Byli jsme 3 děti a měla 6 vnoučat vlastních a 1 nevlastní. Už má 8 pravnoučátek a 9. je na cestě. Tak si myslím, že to už je docela dost, ona ale myslí na všechny a pro každého z pravnoučátek má k narozeninám aspoň maličkost a na Vánoce šetří celý rok, aby nás mohla podělit všechny. A nedá si to vymluvit, prý ji to dělá radost, když jí to vyjde a už toho moc nepotřebuje.
To je tedy MOJE MAMINKA. Maminka, jak má být, MAMINKA S VELKÝM EM A ZLATÝM SRDÍČKEM!
Díky, maminko, že Tě máme a ještě nám hodně dlouho vydrž!