Tak jsem byla zase jednou u holiče, tedy u kadeřnice, správně řečeno, pro nás, ženy. A protože včera se 17. listopad „slavil“ v Litvínově demonstrací, o čem jiném by se mělo hovořit, že? Žádná z nás, co jsme si tam povídaly, není pro hrubé násilí, ale taky žádná (a to je nás všude kolem cca jenom 99 %) není spokojená s tím, jaké „nároky“ mají naši romští spoluobčané a taky s tím, že nemají žádné povinnosti. Také přišel na přetřes jak se tento problém řeší na Slovensku a taky prý kupodivu funguje, tvrdší, ale spravedlivější ke všem. Proč by to nešlo u nás? Proč téměř všichni můžeme být diskriminování naopak a proč se všichni tolik bojí říkat to, co si skutečně myslí. Za statečné jsme označily včera ty ženy, které se nebály říct nahlas do televize, jaké to je, žít tam mezi „nimi“ a proč je to tak zlé. Jedna paní dnes u holiče, která hodně jezdí na kole, říkala, že už nikdy nepojede cyklostezkou mezi Litvínovem a Mostem. Romské děti tam na ně pokřikují, holčičky i kluci si svlékají kalhotky a ukazují vše, asi se tím náramně baví. Chtělo by to nějakou razantní změnu, ale těžko si s tímto problémem asi někdo poradí. Za co, jak až teď vidíme, jsme byli vděčni komunistům je to, že byla povinnost pracovat. Kdo z nich pracuje? Přitom se v obchodě rozhlédněme kolem sebe a kolikrát se divíme, co všechno si dovolí oni koupit z našich společných peněz – tedy ze sociálních dávek. To je v pořádku?