Ano, není pád jako pád, toto slovo má mnoho významů, ale já myslím pád na zem jako zvýšenou gravitaci. Tu mám totiž já. Kdybych měla napsat o všech pádech, tedy srozumitelněji řečeno – o mém upadnutí na zem – mohla jsem mít už slušně tlustou knížku.
Tak to vezmu aspoň stručně od konce. Bohužel, upadla jsem naposledy včera. Tak hezky pomalu, jak to jen já umím, jsem se odporoučela v Litvínově před OD Prior těsně před schodama na chodník, tváří jsem si „jen lehla“ na schod, to bylo dobrý, ale nějak jsem těžce vstávala. Děda kupodivu zachoval klid a netáhl mě hned za ruce nahoru, protože to fakt hned nejde, až ta hlavní bolest malounko odezní, nabízeli mi svou pomoc i kolemjdoucí, ale vstala jsem, chvilku jsem kulhala a zdálo se to téměř OK. Ale bylo to opravdu jen zdání. Doma se to „rozleželo“, koleno oteklo a chodila jsem jako „šmajda“, ale díkybohu chodila. Ledovala jsem si a hýčkala mé kolínko s tím, že to bude dobré. Moje vlastní děti obě souhlasily s tím, že už raději nemám nikam chodit (to jsem to dopracovala) a já čekala, co bude ráno. No, ani jsem nemusela čekat tak dlouho, co mi to koleno dělalo v noci, to bych vám nepřála. Také měnit polohy bylo v noci dost náročné, ráno jsem ale vstala, boule je, koleno bolí, ale MOHU chodit, což je podle mne nejdůležitější. Můj tatínek mně říkával, že nešikovné maso musí pryč, ještě že mi to koleno zůstalo.
No, když tak trošku zabrousím do historie, tak to byly pády! Padala jsem všude. Na výstavě Flora v Olomouci jsem sebou „švihla“ hned potom, co jsem si tam na WC převlíkla úplně nové silonové punčocháče, ale tak krásně, že mi z kolena „crčela“ krev, ještě že tam chodily takové ty sestry z Červeného kříže, nevím proč, byly zrovna kousek za mnou, tak mi ty „sympatické“ kamínky z toho kolena vyčistily, ale byla to paráda.
Klidně jsem exhibovala také kdysi na 1. máje před celým průvodem, když jsem přecházela koleje, kolegyně se tomu, při vzpomínce na tento můj pád, směje ještě teď.
Také jsem se najednou z ničeho nic „poroučela“ v Praze, když jsme jeli s manželem zájezdem na představení do tehdejšího „Paláce kultury“ přímo před objektem. Podotýkám, že na rovné cestě, ale to naštěstí dobře dopadlo.
Hezky se taky museli bavit tanečníci na zábavě, kde jsem byla kdysi jako mladá a divoká s partnerem a tanec mě tak rozdováděl, že jsem na parketu upadla a skončila doslova pod stolem jedněch návštěvníků, kteří se asi divili, kdože jim to tam přistál.
Moje bývalá kolegyně (to je zase jiná) se dodnes směje, když si vybaví, jak jsem při jízdě v tramvaji ráno do práce upadla sedícímu pánovi rovnou na klín. To byly ještě ty sedačky kolem dokola, já stála a držela se u tyče, tramvaj prudce zabrzdila, já se otočila kolem své osy a šup, pán si podřimoval a ejhle! Poznámky typu „to je probuzeníčko“ jsem raději nekomentovala, ale v té době jsem byla ještě mladá, tak to asi šlo.
Takové ty pády jako na schodech a ulicích, ty nechávám zatím bez komentáře, ale nejhezčí jsem si nechala na konec. V kanceláři jsem měla pracovní úraz – upadla jsem tak, že jsem si zlomila 4 prsty na noze. Nikdo mi nechtěl věřit, že si na tu nohu nestoupnu, měla jsem ji tak hezky složenou pod sebou, ale když mě pí dr. poslala sanitkou domů, tak je přešel humor. Sádru mi sundali 10 dní před mou v pořadí 2. svatbou, ale to nebylo vše, dali mi ještě na týden „škrobák“. Za týden mi ho sundali a prý mám ještě týden nemocenskou na rozhýbání. Kdepak, říkám já, musíte mě pane doktore hned uschopnit (to byla středa), já se v sobotu vdávám. Ano, samozřejmě jsem ještě v sobotu kulhala, ale jinak to bylo dobré. No, myslím, že jsem si zavzpomínala dost, tak už toho nechám.
Ovšem nevím, jestli poslechnu děti a nebudu vůbec nikam chodit, to snad ani nejde, ale věřte mi, že jsem POŘÁD VE STŘEHU.
PS: noha pořád bolí