Kdysi jsem někde četla verše, které mě natolik zaujaly, že lísteček, na který jsem si je tenkrát opsala, jsem už několikrát přepisovala, ale bohužel, autora jsem si nenapsala. Tak mu touto cestou děkuji a veršíky mám pořád v hlavě. Určitě se budou líbit i Vám všem :
Jednou jsem Tě potkal,
bylas krásná,
bylas jak bohyně,
která se smí jen zbožňovat.
Bylas jak obraz od Rembrandta
a také tak nedostupná.
Smála ses
a já se taky smál.
Tu zakopla jsi o chodník
a já přestal se Ti smát,
já poznal, že jsi člověk –
a začal jsem Tě milovat.
No, řekněte, nejsou krásné?
Ještě pro dokreslení toho, co je pro mne důležité přidám dvě „MOUDRA“, která taky uznávám :
BŮH NEMŮŽE BÝT VŠUDE,
PROTO STVOŘIL MATKU. Židovská moudrost
MATKA JE DOMOV, Z NĚHOŽ JSME VYŠLI.
JE NAŠÍ PŘÍRODOU, PEVNINOU I MOŘEM. Erich Fromm – psycholog