Ano, každý máme někdy trápení, někdy je to MOC VELKÉ TRÁPENÍ. Říká se, že největší bolest je, když se matka dívá do hrobu svého dítěte. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, je to tak.
No a pak je jen o něco MENŠÍ TRÁPENÍ. Ale opravdu jen o něco. To je v době, když nám onemocní dítě. Když je ještě malé, neumí říct, co ho bolí a my mu nemůžeme pomoci. Zvlášť se ta nemohoucnost a bolest násobí v tom případě, když už jste zažili to TRÁPENÍ VELKÉ. Bála jsem se o každé z mých dvou dětí potom strašně, i když se jednalo třeba „jen“ o angínu, kterou měla moje dcera ve svých 14 letech, ale měla tak vysokou horečku, že nemohla ani chodit.
A toto trápení pokračuje a řekla bych, že je stále častější s tím, jak se narodí vnoučátka. Ty milujeme opravdu bezmezně a tu jejich bolest bychom vzali nejraději na sebe. A já jako čtyřnásobná babička trpím často. Když mají jakoukoliv nemoc, i sebemenší, tak se strachujeme, když je něco trápí v té jejich hlavičce, tak s nimi cítíme, i když jim nemůžeme pomoci. Myslíme si, že až budou větší, pak až budou dospělí, ale ne, není to tak. Bojíme se a trápíme se stále, i když jsou už „velký“, srdíčko se nám rozbuší tím okamžikem, jak se dozvíme, že jsou v nějaké nesnázi nebo jsou nemocní, jakkoliv, a my jen musíme čekat, jak to všechno dopadne, jestli doktoři pomohou a přijdou včas na to, jak to jejich trápení zmírnit nebo jak je uzdravit co nejdříve.
Vždy jsem trpěla, když měli „naši kluci“ zlomené ruce nebo nohy, ale taky jsem se trápila, když se vnoučátkům nelíbilo ve školce, než si tam zvykli, to byla doba. Taky nezapomenu na psychické trápení mého vnoučka, na to opravdu do smrti nezapomenu, vždy, když je některé vnoučátko v nějakých nesnázích, hlavně zdravotních, mám opravdu těžké spaní, někdy taky téměř žádné a jak jsem říkala, nejhorší je to, je jim JÁ NEMOHU POMOCI.
Proto vždy, když si mám něco přát, nebo něco udělat, aby se mi splnilo nějaké přání, vždy si přeji hlavně zdraví PRO CELOU RODINU! A taky ho všem moc přeji a držím všem pěstí (to prý je štěstí)!